Levice a pravice

Poslancem se stal nynější vůdce strany britských labouristů Jeremy Corbyn ve stejném roce mého narození, jako se jím stal i Tony Blair: v roce 1983. Ve všem ostatním je ale quite the opposite, jeho pravý opak, jak ukazuje studie o Corbynovi z klávesnice Richarda Seymoura: Corbyn. The Strange Rebirth of Radical Politics (Verso, London 2017). Je to čtení o nekonečném trvání na svém: totiž na tom nejméně moderním, co si dnes v politice představit, na socialismu. A se vší urputností snad drze právě i na tom slově.

Blairova New Labour nevyrostla z ponižování a zastrašování nezaměstnaných, chudých, nebydlících, málo výkonných, a ne dost přizpůsobivých vládami Margaret Thatcherové v osmdesátých letech. Právě naopak: vyrostla tím, že celkový rámec této politiky uznala. Obohatila jej sociologií Anthonyho Giddense, který slavně došel – zhruba tehdy jako Francis Fukuyama ke konci dějin – ke konci tříd a jednotné společnosti složené nadále již jen z odstínů středních vrstev. „Třetí cesta“ v politice měla v pojetí New Labour právě proto opustit přerozdělování, namísto o spravedlnost usilovat o odměňování podle zásluh, identitu jednotlivců ve společnosti měla nově odlišovat jejich spotřeba. Globalizace se stala nevyhnutelnou, přičemž státu připadlo odstraňovat jí z cesty překážky.

Po celou dobu Blairova premiérování, dlouhého, desetiletého, seděl Corbyn na horních lavicích sněmovny, kde poslanci slovo dostanou jen zřídka. Když ho dostal, mnohokrát říkal pravý opak toho, co byla politika jeho vlastní strany. Hájil úplné jaderné odzbrojení, odmítl válku v Iráku, odmítal omezování přistěhovalectví, privatizace, spoluúčast pacientů a zejména jakékoli zásahy do Národního zdravotního systému (NHS), britské pýchy. Ta pýcha je oprávněná v rámci mizerného veřejného zdravotnictví na Západě, ve srovnání s naším zdravotnictvím nic mimořádného nepředstavuje.

To stojí za to doříct. On je vlastně Corbynův předloňský volební program programem toho, co u nás máme, většinově rádi, jiní neradi dávno: zestátnění pošty a železnice nebo zrušení školného na veřejných školách. Tyto body alespoň Seymour zmiňuje nejčastěji, z čehož soudím, že patřily k nejkontroverznějším. Autor tvrdí, že byl tento volební manifest nejradikálnějším programem strany od Druhé světové války. Je dobré si to občas uvědomit: nalevo proto, že snění o Corbynovi je v tomto smyslu sněním planým, neboť co on musí těžce probojovávat, nám někdy stačí hájit, napravo proto, že není až tak nutné podléhat panice britských médií o bláznivém radikalismu: u nás obstojně funguje a za radikální bychom považovali spíš školné zavést.

Co upoutá a inspiruje víc než labouristický program, je způsob, jímž Corbyn uspěl. Předně obnovil spojenectví s odbory. Ty se staly jeho nutnou vnitřní oporou v boji o vedení Labour. Podmínkou dostačující ale nebyly, ukazuje Seymour. Jeho největšími spojenci se stali právě naopak až jeho nepřátelé.

Teprve soustavná skandalizace v médiích, vytváření obrazu protinárodního elementu, spojeného s IRA i Hamásem, ba dokonce s bývalou československou Státní bezpečností, vlastně tehdy špióna a dnes teroristy, udělala Corbyna. Teprve tak za ním vyrostlo hnutí. Mainstreamová média mají dnes vůbec tak nízkou důvěru veřejnosti, že jim zbyla právě jen moc pomáhat těm, jejichž úspěch si nepřejí.

Corbyn je v Británii tím, čím jinde Trump, Babiš nebo Macron: tváří boje proti establishmentu. Ale ve skutečnosti není vůbec maskou toho typu, co oni. Neživí lásky a nenávisti nacionalismů, ani nepředstírá boj s kapitálem, nikomu povýšeně netyká prázdné fráze. Právě naopak: předkládá otevřenou a velmi vyhraněnou ideologii – jeho názory mají systém, plynou z principů a neodporují si. A to já považuji za nejúčinnější obranu proti korupci, klientelismu a kompromisům s mocí, tuhle závaznost. On prostě ví, že by zradil sám sebe.

Další články od Matěje Stropnického: