Vánoční nákupy

Mám rád vánoce. Lidé se mají rádi, zapalují nejroztodivnější svícny, popíjí svařák, vůbec je to čas pohody a klidu. Letos ale onemocněla Gábinka, ulehla s horečkou a je tedy jasné, že podstatnou část předvánočního shonu budu muset obstarat já. Pro ty, co to neví, tak Gabča je má manželka, bydlíme v Borku, máme psa Griffina a zažíváme spolu mnoho zajímavých příhod.

V sobotu jsem pracovně vyrazil do Prahy. Dopoledne píšu Gabče jak se má, co právě dělá a tak. Prostě dávám najevo, že s ní soucítím. Odezvy jsou dlouhé, trvá to i hodinu než Gabča odpoví, je jí asi opravdu zle. Abych jí potěšil, kolem oběda napíšu: “Skáknu do Chodova, koupím dárky a frčím do Borku”. Manželka odpovídá okamžitě.: “Pepíčku nikam nejezdi, je tam plno lidí, já už budu zdravá, nakoupíme spolu”.

Vím, že má starost, občas se v nákupácích ztrácím a také často nemůžu najít auto. Potom nemluvím, doma sedím dost strnule a dívám se dlouze do zdi. Teď se bojí ale zbytečně, budu se soustředit a těším se, až dorazím do zasněžené dědiny a společně budeme vykládat tašky s dárkama, občas dostanu pusu, jak jsem šikovný, vůbec, bude to taková romantika, jako když si v telce pustíte Pretty Woman nebo tak podobně.

Vyrážím do Nákupáku. Nechci vás, spoluobčany z venkova, nějak podceňovat, ale to je opravdu velký Nákupák. Jestli jste byli někdy v Sušici, tak je to asi jako dvě Sušice, akorát tam nebydlí lidi, ale všude se tam něco prodává. V obrovském parkovacím domě suveréně vyrazím na střechu, to má jednu obrovskou výhodu, nikdy nezapomenu, na kterém jsem podlaží. Vletím do toho rovnýma nohama. To, co jsem spatřil, mě doslova ohromilo. Uvnitř byl nekonečný dav a fronty stály dokonce ven z jednotlivých obchodů.

Hledal jsem knihy, ale bez výsledku. Když jsem šel potřetí kolem prodejny Replay, uvědomil jsem si, že chodím v kruhu. Prodavačka se na mě dívala a já přemýšlel, jestli se na mě usmívá nebo se mi směje. Po chvíli jsem se nějak utrhnul z kruhu a vběhnul do hraček. Úplně nadšeně jsem chňapnul po posledním zajícovi z krtečka a pospíchám do fronty. Přede mnou maminka s dvěma taškami a roztomilou holčičkou, co se na mě dívá. Mrknu na ní a zakřením se, jakože obrovská legrace. Holčička okamžitě začne plakat a chytí maminku za nohu. Ta se k ní sklání a holčička jí něco šeptá do ucha. Já se upřeně dívám na regál s bublifuky a periférně vidím, jak po mě maminka loupla očima. Zaplatím zajíce a vyrážím na další okruh.

U eskalátorů se tvoří fronta. Stojí tam slečna a každému dává letáček. Mně ale ne, já už od ní dva mám. V dětském koutku si na chvíli sednu. Je nás tam asi pět chlapů. Pán přede mnou vypadá fakt špatně. Je zpocený, kouká dost nepřítomně a občas si dost nešťastně posteskne. Kašlu na to. Jdu se najíst. Vběhnu se zajícem do pizzerie a u vchodu odmítám paní s dalším letáčkem. Je ale neúprosná a běží za mnou se slovy: “Pane, vemte si tu kartu, tady bez ní nezaplatíte”. Poděkuji, najím se a vyrazím na střechu. Je dost rozlehlá. Musím se několikrát projít sem a tam, auto nevidím. Když podruhé potkám správce ve žluté vestě, zhoupnu se v kolenou, protáhnu ruce a zhluboka se nadýchnu, aby bylo vidět, jak se rád projdu na čerstvém vzduchu.

Domu přijedu večer, igelitku se zajícem položím na botník, sednu si a dívám se do zdi.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno