Václavské náměstí v Praze

Co mě velmi podněcuje k teoretickému bádání v oblasti ideologie, jsou všichni sečtělí, zcestovalí, duchovně osvobození, liberální, originální, neotřelí, moderní lidé, kteří se nikdy nenechají svázat tupým státním formalismem, rigidně uplatňovanými pravidly ani politickou korektností, a přesto teď v jednom šiku spořádaně, spisovně a téměř byrokraticky fandí zkostnatělé státní instituci s groteskně nesouvisejícím jménem Správa železničních a dopravních cest v její iracionální snaze vyhnat jakousi spontánní komunitu lidí z opuštěné a léta chátrající budovy, jen aby tato budova mohla pod státním dohledem dál chátrat.

Proč jim najednou uniká ta absurdita? Proč je najednou ovládá smrtelná vážnost? Proč se najednou dožadují zjednat „pořádek“? Kam odložili svůj „punk“? Jak umravnili svou občanskou neposlušnost? Kam se vypařily jejich undergroundové duše? Vidím v tom paradox, který historicky uměla jen ideologie ve své nejčistší podobě.

Tímto nevyjadřuji svůj názor na legitimitu jednání kolektivu Kliniky, ani nezpochybňuji úlohu soukromého vlastnictví v demokratické společnosti (soukromé vlastnictví je super, sám sice nic soukromě nevlastním, ale zdálky vám všem čestně majetným demokratům hrozně fandím).

Další komentáře od Petra Bittnera: