Děti

Fascinuje mě, jak jsou někteří lidé posedlí geny. Pro takové platí známý vtip:
– Pánové, co byste doporučili matce, která čeká sedmé dítě s alkoholikem, sama má syfilis a některé z jejich dětí se narodily hluché, slepé nebo mentálně retardované?
– Samozřejmě potrat.
– Tak to byste zabili Beethovena.

Nevíme sice přesně, jak to bylo s Ludwigem. Ale pravda je, že jeho otec byl notorický alkoholik, tyran a despota a matka trpěla tuberkulózou. Měli spolu sedm dětí, z nichž většina se nedožila dospělého věku.

Naproti tomu takový Charlie Chaplin se narodil v kočovném voze rodičům, kteří měli romské předky (matka byla zvaná cikánská královna). Jeho původ dodnes není úplně jasný. Co je ale zřejmé, že otec alkoholik rodinu opustil a matka brzy skončila v blázinci. Charlie i s bratrem Sydneym žili v nepředstavitelné bídě a osamění. Když jsem Chaplinovy vzpomínky četla ještě jako dítě (byla to jedna z opravdu velkých a tlustých knih, co jsem přečetla), působilo to na mě jako příběh z Charlese Dickense.

Chaplin i Beethoven mě prováděli celým mým dětstvím, jako takový závan čerstvého vzduchu proti povinným nástěnkám, kreslení paláců, chýší a milicionářů a oslavám VŘSR, i když „Pro Elišku“ jsem se nikdy pořádně hrát nenaučila.

Lidem, kteří věří na geny, bych možná doporučila začít víc číst.

Další komentáře od Moniky Le Fay: