USA, Socha svobody

V každoroční anketě listu Foreign Policy o nejvlivnějšího intelektuála světa vyhrál původním povoláním lingvista Noam Chomsky, u nás známý hojně kritizovaným výrokem, že v porovnání s disidenty jinde ve světě ti českoslovenští vlastně až tolik netrpěli, v roce 2005. Václav Havel se tehdy umístil jako čtvrtý. Jak docela jinak oba vnímali Ameriku a spolu s ní tak i mnohé konflikty na různých místech světa. Svůj pohled detailně shrnuje Chomsky v knize sestavené vesměs z jeho již dříve otištěných esejí Who rules the world? (Hamish Hamilton, London 2016). Chomsky se v ní zaměřuje na geopolitické otázky, přičemž je v nich přísným multilateralistou a zastáncem mezinárodního práva. A je to absolutní obžaloba Spojených států, u nás bez obdoby, vlastně taková, že se tady o ní i těžko uvěřitelně píše.

Chomsky totiž vnímá zcela opačně u nás běžně uznávanou roli USA coby světového četníka, který ve jménu svobody a demokracie zasahuje ve všech částech světa proti darebáckým státům, slovy George Bushe mladšího. Chomsky popisuje USA ze stejných příčin jako teroristický stát, který bez ohledu na mezinárodní právo, ženevské úmluvy i názor vlastního obyvatelstva od svého vzniku vojensky napadá prakticky kohokoli.

Sleduje v knize postup USA ve válce ve Vietnamu, v izraelsko-palestinském konfliktu, ve střední Americe včetně Kuby, v Jižní Africe, v Afghánistánu, Iráku i aktuální konfrontaci s Íránem. Ukazuje, že ideje, jimiž američtí prezidenti, a lhostejno zda republikánští či demokratičtí, obhajují své vojenské a politické intervence před světovou veřejností, nemají se skutečnými důvody zásahů ale vůbec nic společného a zdaleka přitom nejde jen o nejznámější lež s chemickými zbraněmi v Iráku.

Soustavné pokrytectví – tak vidí Chomsky například americkou politiku v arabském světě. Počínaje svržením demokraticky zvolené íránské nacionalistické vlády v padesátých letech a jejím nahrazením k USA loajálním šáhem, přes mnoho vet rezolucí vůči Izraeli za nedodržování mezinárodních dohod a soustavné rozšiřování nelegálních osad a vystěhovávání Palestinců, přes podporu diktátorského režimu Saddáma Husajna Ronaldem Reaganem v osmdesátých letech až po boj s terorem za Bushe mladšího (a Baracka Obamy!, dodává Chomsky a dokládá příklady), který tolik přispěl k eskalaci islámského náboženského fanatismu a v důsledcích spoluzapříčinil migraci. Nezná ohledy a klidně cituje výrok, že Spojené státy se staly svou reakcí na útoky 9/11 největším spojencem Bin Ládina. Do té doby byl celá devadesátá léta ve své snaze radikalizovat arabský svět a uzbrojovat Západ neúspěšný. Nebo jiný, že NATO existuje zejména proto, aby hasilo konflikty, které svou existencí samo vyvolává. Takto troufalý diskurz u nás úplně absentuje.

V obrácené logice vnímání kroků USA je najednou všechno naopak, a tak si Chomsky může nad bukurešťským summitem NATO a jeho nabídkou vstupu Ukrajiny položit otázku: tolerovaly by USA příslib Ruska Mexiku a Kanadě, že v případě zájmu mohou vstoupit do někdejší Varšavské smlouvy? Tedy: dopustily by Spojené státy rozšiřování vojenské aliance namířené proti sobě až na své hranice?

Jiná taková otázka: Kdy opustí USA Guantanámo, které okupují stejně jako Rusko Krym? Je vlastně vůbec možné ji položit? Nebyly by vlastně na místě sankce proti USA, dokud tak neučiní? Chomsky se tak ptát může. U nás to nikomu pod hrozbou lynče a vyobcování nedoporučuji. Jenže svět si tyto otázky klade a celkem stále častěji na ně odpovídá podobně jako Noam Chomsky.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno