Na jednu stránku pozveme čítankové klasiky, současné veršotepce i písničkáře. Někteří jsou hlubokomyslní, jiní rozvernější. Nejlepší básničky pro recitační soutěž však závisejí také na talentovaných interpretech a přátelském publiku, jak dokazují inspirativní diskutéři pod naším článkem.

Dobrá poezie vystihuje zážitky a fantazie, které většinou vnímáme podobně, ale nedokážeme popsat svými vlastními slovy. Musejí se kvalitní básničky pro recitační soutěž rýmovat? Samozřejmě, že ne! Musejí nutně obsahovat zastaralá slova a neřešitelné hádanky? Pochopitelně, že nikoli! Nejlepší poetové často používají obyčejný jazyk, jakým mluví matky na svoje děti. Právě proto zůstávají nadčasoví – aktuální ještě desítky, stovky, ba tisíce roků poté, co odešli takříkajíc na věčnost.

Seifert, Skácel, ale také Žáček nebo Dědeček

Dobří básníci svými texty pronikavě popisují radost – smutek – naději – zklamání – lásku – vztek – zkrátka niterné pocity, důvěrně známé všem lidem. Pomáhají nám, abychom zůstávali duchovně spolu, i když třeba zrovna nemáme poblíž nikoho, koho bychom mohli fyzicky obejmout. Níže najdete povedené básničky pro recitační soutěž, které napsali:

Hezké i zábavné básničky pro recitační soutěž

Josef Václav Sládek miloval český venkov a jeho přírodu. Josef Kožíšek obohatil naši mateřštinu legendární básničkou o polámaném mravenečkovi a zároveň byl odborníkem na univerzální nadnárodní jazyk – esperanto. Jiří Wolker patřil mezi první české skauty, ale bohužel zemřel velmi mladý na tuberkulózu. Jaroslav Seifert dostal za svoji poezii dokonce i Nobelovu cenu.

Jan Zahradníček vymyslel celou básnickou sbírku ve vězení, přestože tam neměl papír ani psací potřeby. Také Oldřich Mikulášek byl později dlouho zakázaným autorem, naštěstí však mohl psát aspoň soukromě, například o své rodné Moravě. František Hrubín založil legendární dětský časopis Mateřídouška a přitom byl odvážným občanem, který se zastával utiskovaných kolegů. Zdeněk Kriebel dál přednost literatuře před paragrafy, kterým se původně věnoval coby právník.

Josef Kainar měl problematické dětství, svůj smutek však později dokázal vyjádřit skvělými jazzovými a bluesovými texty. Jana Skácela poslali nacisté na otrocké práce, ale naštěstí přežil a mohl vystudovat filosofii. Emanuel Frynta dovedl k dokonalosti nonsensovou poezii, když povýšil nesmysl na humor.

Milan Kundera po sovětské okupaci emigroval, poté dosáhl světového úspěchu jako prozaik a svoji poezii zavrhl. Zdeněk Svěrák napsal oskarový film i řadu zlidovělých písniček a pohádek. Václav Hrabě nevědomky dodal slova několika perfektním songům, ačkoli nešťastnou náhodou zemřel ještě předtím, než byly zhudebněny. Karel Kryl se dočkal demokracie, avšak zklamaný následným vývojem zanedlouho poté zesnul. Jiří Žáček vystudoval stavařinu, ale nakonec píše veleúspěšné básničky pro děti.

Jiří Dědeček dokáže inteligentně podat i svoje politické postoje. Ondřej Hník a Radek Malý jakožto vitální čtyřicátníci představují nejnovější poezii.

Josef Václav Sládek: LESNÍ STUDÁNKA

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
tu nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Další Sládkovy verše na vás čekají ZDE.

Josef Kožíšek: POLÁMAL SE MRAVENEČEK

Polámal se mraveneček,
ví to celá obora,
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.

Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis,
třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.

Dali prášku podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.

Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: „Neplakej,
pofoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej.“

Pofoukal mu na bolístku,
pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele.

Jiří Wolker: POKORA

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“

Další básničky pro recitační soutěž, sepsané Jiřím Wolkerem, najdete ZDE.

Jaroslav Seifert: ROZHOVOR

Kde bydlí víla?
Asi v mechu,
celou noc tančí bez oddechu,
pak věneček si odstrojí
a ustele si pod chvojí.

A co má k jídlu?
Místo kávy
do hrníčku si sbírá z trávy
třpytivé rosné krůpěje
a ráno si je ohřeje.

A to jí stačí?
Stačí asi,
je živa jenom z vůně, z krásy
a na usměvavý ret
dá lupen růže, který slét.

A viděl jsi ji?
Jenom v šeru,
větřík hrál jako na citeru.
Myslel jsem, někdo neznámý,
a lampa ve tmě zhasla mi.

A byla hezká?
Jistě byla.
Je hezká každá, když je víla.
A druhého dne jsem tam zdvih
pár kvítečků už povadlých.

Jiné básničky pro recitační soutěž, podepsané Jaroslavem Seifertem, naleznete ZDE.

Jan Zahradníček: POZDRAV

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak, já cítím její dech…

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?

Další básničky pro recitační soutěž, zveršované Janem Zahradníčkem, najdete ZDE.

Oldřich Mikulášek: POHÁDKA O BRNĚNSKÉM KROKODÝLOVI

Byl jednou jeden krokodýl
a ten přeplaval řeku Nil.

A že měl hlad, tak plaval dál,
nevečeřel a nesnídal.

Chviličku plaval, chvilku lez
a v noci chrápal jak pařez.

Putoval mořem, přes hory,
kde rostou samé brambory,

a dostal se až do Brna,
kde teče řeka stříbrná.

Zprvu byl hodný jako psík
a říkali mu jezevčík.

Zprvu byl hodný, ale pak
probudil se v něm strašný drak.

Když plazíval se přes hory,
byly mu dobré brambory,

teď poroučel si k snídani
holoubky, slípky, krocany.

K obědu chtěl drak ještě zvlášť
strakatou krávu na guláš,

a že měl hlad tak veliký,
poručil si i knedlíky.

I řekli si, drak musí pryč,
a hodili mu sežrat klíč.

A jak ten klíček spolkl drak,
uzamkl si svůj požerák

a nemohl už sežrat ani
maličký hrášek ke snídani.

Nejprve hubl den co den
a zdál se celý proměněn.

A jak mu ubývalo sil,
z draka se stal zas krokodýl.

Nejedl, nepil, jenom spal
a chrápal jako kdysi.

Tak lehký byl, že vylétal
ke stropu, kde teď visí!

Možná, že pořád ještě spí,
ale už nic ho nevzbudí…

Spí si a spí si a spí si.

František Hrubín: DO ŠKOLY

Nechte potok potokem,
potok, ten vám neuteče,
už tu tekl před rokem
a dál teče, stále teče.

Honem, honem do školy,
celá třída už vás hledá,
uteče vám abeceda,
hoňte ji pak po poli,
v potoku i nad potokem,
nechytíš ji ani skokem.

Další náměty naleznete ZDE.

Zdeněk Kriebel: SEDMITEČNÁ

Nešiko, cos asi psala,
že sis kabát pokaňkala?
Půjč si nový od oveček,
vždyť máš na svém sedm teček.

Nikdo ti je neumyje.
Já to znám. Já jich mám…!

A co jsem se, holka malá,
pro kaňky už naplakala!
Vím, co řeknu. Řeknu: „Mami,
psala jsem si s verunkami.“

Jiné básně pro recitační soutěž objevíte rovněž ZDE.

Josef Kainar: VELRYBA

Taková stará velryba,
ta už se ani nehýbá.

Všechno zná a všude byla,
oceány prošmejdila,
vzhůru, dolů a pak znova,
od Japonska dolů k pólu,
přes ta moře Sargasová,
zná i létající ryby,
i co které želvě chybí,
který žralok se kde žení,
i proč voda suchá není,
ví, proč racek v bouři křičí
a proč moře není ničí –
je to moudrá stará teta.
Strašně stará.
Pětsetletá.

A jak si tak v moři spí,
kolem plují sardinky,
rozpustilé dívčinky.
„Tiše, holky! Teta dřímá!“

„Proč ta teta dřímá stále?“

„Stará teta dřímá stále,
že už je jí moře malé.“

Jan Skácel: NADĚJE S BUKOVÝMI KŘÍDLY

Novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

Někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Poezii Jana Skácela výborně zhudebňuje Hradišťan.

Emanuel Frynta: TYGR

Když tygr jede do Paříže,
nebo i třeba někam blíže,
vždycky si s sebou veze mříže,
protože totiž dobře ví, že
jakmile bude bez mříží,
tak se s ním nikdo nesblíží –
naopak, každý se mu vzdálí.
Ubohý tygr, chudák malý!

Fryntovy humorné básničky pro recitační soutěž čtěte ZDE nebo ZDE.

Milan Kundera: VĚRNOST

Rok k roku vrší se vráska k vrásce.
Do vlasů babí léto slétlo podzimně.
A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se:
„Máš ještě… máš mne rád? A neopustíš mě?“

On dlouze dívá se na známé rysy její,
v nichž plachý dívčí stud zas vidí po časech,
a šeptá: „Kdyby bylo stokrát podzimněji,
co lásce po mládí? Co lásce po kráse?

Tak jako pták je zavřen pod poklopem nebe
a nemá z něho kudy ven,
tak já do tvého života jsem navždy
uzavřen.“

Další poetické texty Milana Kundery otevřete ZDE.

Zdeněk Svěrák: BYL RODIČ A MĚL DĚCKO

Byl rodič a měl děcko,
to bylo jeho všecko,
spolu žili, vodu pili,
jedli chléb a koláče.

Ti dva si spolu hráli,
když mohli, tak se smáli.
Někdy taky přišly mraky,
tak se dali do pláče.

A život s nimi uhání
dál cestou necestou.
To dítě náhle, bez ptaní,
tu stojí s nevěstou.

Je rodič a má děcko
a je to jeho všecko,
spolu žijou, vodu pijou,
jedí chléb a koláče.

A najednou jsi dědou,
máš hlavu celou šedou.
Je to, hochu, k smíchu trochu,
částečně i do pláče.

A století se překulí
a stává se to zas.
Jsi dítě s bílou bambulí
a pak máš bílý vlas…

(Mimochodem, recitovat můžeme i texty Jiřího Suchého.)

Václav Hrabě: VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou.

Texty Václava Hraběte zhudebnil například Vladimír Mišík.

Karel Kryl: DĚKUJI

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat.
Děkuji, děkuji za nezdar,
jenž naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly.
Děkuji, děkuji, děkuji.

Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí.
Děkuji, za slzy děkuji,
ty naučí mne citu,
k živým, již, k živým, již žalují
a křičí po soucitu.
Děkuji, děkuji, děkuji.

Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
za to, že, za to, že utká se
láska a nevraživost.
Pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji, za ohně vzplanutí
i za šumění splavu.
Děkuji, děkuji, děkuji.

Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla.
Za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral.
Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji.

Písně Karla Kryla jsou dostupné ZDE.

Jiří Žáček: ODEMYKY ZAMYKY

Odemyky zamyky,
rozvažte se, jazyky!

Povězte mi v řeči lidí,
co kdo slyší, co kdo vidí.

A z těch slabik, slov a vět
vykouzlíme celý svět.

Další texty Jiřího Žáčka, a navíc ilustrace, najdete ZDE.

Jiří Dědeček: BŘÍDIL

Byl jednou jeden břídil,
který všechno sám řídil.

No a jak léta plynula,
přidal se truhlík, bambula,

budižkničemu s mamlasem,
nekňuba, trouba s ťulpasem,

ba i ten ňouma s popletou.
A to je tečka za větou.

Ondřej Hník: Mlha a déšť

Řekla mlha dešti,
že jí hlava třeští
z bubnování na střechy,
z toho tance kapek.

Že jí z té vody
rozmoknou záda,
že má svůj závoj
nade vše ráda.

Řekl déšť mlze:
„Neboj se, maličká,
vždyť ty jsi z té vody
utkaná celičká.“

Podobné básně k recitaci visí ZDE.

Radek Malý: Říkačka

Velké ryby Malé ryby
Každý člověk dělá chyby

Velké moře Malé moře
Každý skrývá svoje hoře

Velké vlny Malé vlny
Přání máš, a to se splní

Ať mi moře ruku podá
Přihořívá? Samá voda

Další básničky pro recitační soutěž napsali například i:

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA