Ve svojí lebce nosíte nejcennější počítač na světě, přinejmenším pokud jde o vaše vlastní dobro. Proto zapomeňte na složité ankety, které jsou subjektivním dílem aktivistů. Nejlepší volební kalkulačka 2017 pracuje mezi vašima ušima, stačí, když seřadíte politické subjekty podle následujících informací: Většina kandidátů letos do Poslanecké sněmovny nepronikne; Parlament České republiky zavádí hlavně předpisy, které byly předtím přijaty na úrovni Evropské unie; průměrní zaměstnanci musejí skoro polovinu svého výdělku odevzdávat státu, který následně zvýhodňuje slabé občany.

1. Chcete volit kandidáty, kteří mohou uspět?

O poslanecké mandáty usilují desítky stran, unií a spolků, ale zaboduje málokdo. Pokud nechcete, aby vaše občanská aktivita vyšla nazmar, vyškrtněte relativně bezvýznamné subjekty a zbude jenom hrstka potenciálních favoritů. Podle významných sociologických agentur (CVVMFocusKantar TNS, MédeaMedianSANEP, STEM) mohou získat rozhodující 5% voličskou podporu následující partaje: ANO, ČSSDKDU-ČSL, KSČM, ODSPiráti, SPD (Tomio Okamura), STAN (Starostové a nezávislí) a TOP 09. S ostatními subjekty nemusí tuzemská volební kalkulačka v roce 2017 vůbec počítat.

2. Souhlasíte, aby zákony vznikaly na evropské úrovni?

Český Parlament v současné době hlavně „implementuje“ regulace a směrnice, které byly předtím dojednané jinde: v Evropském parlamentu a Radě EU (kde zasedají národní ministři, tedy i vyslanci naší vlády). Takže ústředním bodem naší volební kalkulačky bude zahraniční politika.

  • Výslovně nebo tiše pro členství v EU: ANO, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, Piráti, STAN, TOP 09
  • Výslovně proti členství v EU: SPD

3. Mají bohatí povinně přispívat chudším spoluobčanům?

Český stát dnes, více než cokoli jiného, hraje roli pojišťovny a charity. Vyplácí důchody a sociální dávky (například příspěvky na rodičovství a na bydlení), organizuje veřejné zdravotnictví a školství. Potřebné peníze nemůže jenom tisknout, a proto z průměrné „super-hrubé“ mzdy strhává přes 40 % formou daně, sociálních a zdravotních odvodů. Pravicové strany chtějí přerozdělovat výrazně méně.

  • Jasně pro sociální stát: ČSSD, KSČM (obě plánují progresivnější zdanění, tedy více brát bohatším, abychom udrželi současný důchodový systém, „bezplatné“ zdravotnictví, možnost univerzitního vzdělání bez školného apod.)
  • Někde mezi, nebo nejasné ukotvení: KDU-ČSL (daně příliš neměnit, v důchodech zvýhodnit rodiče, ale nepovolit adopci dětí homosexuálním párům), Piráti (snížit daně, ale taky zvyšovat minimální mzdu i platy ve veřejném sektoru, sloučit podporu v nezaměstnanosti + pomoc v hmotné nouzi, rodinné sociální dávky vyplácet plošně), SPD (snížit daně, omezit dotace, rovnostářsky zvyšovat důchody a přitom udržovat vyrovnaný rozpočet)
  • Spíše pro menší stát a privatizaci veřejných služeb: ANO, ODS, STAN, TOP 09 (všichni chtějí snížit sociální nebo zdravotní odvody, které platí zaměstnavatel za zaměstnance, což znamená méně peněz na veřejný důchodový a zdravotní systém, neboli nutnost soukromého spoření a obnovy zdravotnických poplatků)

Volební kalkulačka 2017 pro demokraty a autoritáře

Nakonec ještě jedna důležitá otázka: Věříte v demokracii, anebo preferujete vládu pevné ruky? Tradiční politické strany stojí na dlouhodobých idejích, takže jejich předsedové jsou zástupní. Miloš Zeman nebo Josef Lux odešli, aby přišli Bohuslav Sobotka a Pavel Bělobrádek – a potom další generace. Nejde o jednoho Mílu nebo Pepu, tady hovoříme o politické filosofii, o staleté tradici, o programu, o mnohatisícové členské základně.

Zatímco ANO a SPD patří svým nenahraditelným vůdcům: Andreji Babišovi a Tomiu Okamurovi. Teorie o přímé demokracii jsou diskutabilní, pokud samo politické hnutí funguje centristicky a autoritářsky. Podobné tendence má taky marxistická KSČM.

2 KOMENTÁŘE

  1. Článek problematiku natolik zjednodušuje, až je velmi zavádějící.

    1) To, že strana může uspět, je plus, ale kdyby všichni volili jenom subjekty, které mají velkou pravděpodobnost úspěchu, tak zpomalíme nebo znemožníme výměnu stran v parlamentu a zmenšíme konkurenci mezi stranami; pokud nějaké malé straně rostou preference, i když se nemůže dostat do parlamentu, ostatní strany začínají studovat její program a zjišťují, proč roste (mohu od nich něco přebrat) a také na problémy alespoň upozorní – tak může ovlivnit politiku i mimo parlament.

    2) U toho, zda mají zákony vznikat na evropské úrovní, záleží na procesu, jakým budou vznikat, a jaké slovo bude mít ČR.

    3) Otázka daní je také o tom, jak vláda dokáže vybrané peníze využít; to, že z průměrné super-hrubé mzdy stát strhává 40 procent, je zavádějící informace, protože nejbohatší lidé často nemají jako hlavní příjem mzdu, ale příjmy z kapitálu a také dovedou lépe využívat mezery v zákonech a daňové ráje. Pravicové strany tedy zavádějí progresivní zdanění, kdy chudí doplácejí na bohaté.

    4) Běžné strany nejsou demokratické, ale byrokratické. ANO usiluje o omezení demokracie. Pokud jde o SPD, nemyslím, že autoritářsky fungující strana (pokud se nesnaží měnit zákony tak, aby demokracii omezila) může nějak omezovat demokracii ve státě. KSČM bych už nenazýval marxistickou (i když částečně z Marxe vychází pořád, což je dobře) – do toho, aby vyzývala lidi k násilné revoluci, má opravdu daleko, a na rozdíl od stran, které se za demokratické často považují, je dlouhodobě pro zavedení zákona o obecném referendu, takže ze současného výběru politických stran patří k těm demokratičtějším (na rozdíl od ANO nebo TOP 09).

    • Díky za dobrou polemiku. V článku jsem nyní rozepsal ekonomickou kapitolku.

      1/ Podle mých zkušeností jsou preference cca do 5 % považovány za důkaz neúspěchu, teprve nad touto hranicí jsou strany hodnoceny jako programově nebo marketingově inspirativní. Například Strana práv občanů za dva roky od svého vzniku vylétla na 4,8 %, ale nemyslím, že přiměla ostatní partaje, aby třeba tíhly více k Miloši Zemanovi apod.

      2/ Nevěřím, že Česká republika získá v Evropské unii silnější slovo. V rozhodujících orgánech máme výrazně nad-proporční zastoupení: V Radě EU (na schůzkách národních ministrů) i v Komisi máme vždycky jednoho zástupce, stejně jako ostatní státy – a těžko můžeme chtít více zastupitelů než Německo, Francie apod. Podobně i v Evropském parlamentu zastupuje 1 český poslanec méně občanů, než německý kolega (což znamená, že tam Češi získali poměrně silnější hlas, ačkoli v tomto případě nejde o národní, nýbrž spíše o „třídní“ zájmy, protože proti sobě nestojí Češi, Němci atd., ale lidovci, socialisti atd.). A právo veta pro každý členský stát bylo zrušeno nevyhnutelně, jinak bychom nedokázali řešit velké problémy.

      3/ K daním jsem jasněji dopsal, co bylo původně naznačeno jemněji: Pokud zvýšíme čistou mzdu tak, že výrazně snížíme povinné pojištění, potom budou více prosperovat soukromé firmy a stoupne HDP (hrubý domácí produkt), ale méně peněz půjde na veřejné nemocnice, školy a důchody. Ovšem také zde přebírá iniciativu Evropská unie. Teď například vzniká „společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob“, který má platit ve všech členských státech, aby Kypr nebo Nizozemsko nemohly být pro nadnárodní korporace „rájem“.

      4/ Mám jinou zkušenost. Jsem řadovým (idealistickým 🙂 členem jedné, na české poměry velké, strany – a funguje docela demokraticky. Byl jsem okamžitě přijat místní organizací a nikoho tam nezajímalo moje náboženské vyznání, zatímco SPD přijímá člena minimálně 2 roky (čekatele potom musí schválit centrální Předsednictvo!) a chce zakázat islám. KSČM má v názvu komunismus, který podvědomě hned spojuji s Marxem, ale souhlasím, že mezi českými „komunisty“ mají teď navrch reformisté, nikoli revolucionáři. Nicméně málokdy kritizují minulý režim a občas obhajují pozitiva „svojí“ 40leté totalitní vlády, proto mně mezi KSČM a demokracií úplně nesedí rovnítko.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno